Plány.

Asi nikdy jsem nebyla ten typ, co by se striktně držel nějakého plánu. Teda, abyste dobře rozuměli, ty plány občas s chutí spřádám, ale beru to spíš jako takovou legraci, protože se mi snad nikdy nepovedlo ten plán opravdu dodržet. 

Ať už šlo o plány studijní, životní, cestovní nebo nákupní. Plánuju čile a ráda, ale tím to asi tak končí, no. Většinou to má podobu spíš takových vizualizací a mood boardů. 

Ale hlavu nevěším. Nevadí mi to. Ba právě naopak! Díky jednomu handicapu, čímž je neschopnost držení se plánu, jsem si brilantně vyvinula schopnost improvizace a užívání si přítomného okamžiku. 

Nevím, co bude za deset let, za pět let, ani za rok. S trochou nadsázky se dá říct, že skutečně žiju ze dne na den a pomalu nevím, co bude o víkendu. Ale podstatné je to, že ŽIJU a UŽÍVÁM si života co to jde. Zážitky a prožitky mi už nikdy nikdo nevezme! 

A navíc – kdybych se mých plánů vždy držela, žádný z těch všech úžasných a dokonalých zážitků za posledních v podstatě 9 let by se nekonal a já bych teď asi určitě něžila v USA a neměla dost pravděpodobně dvojčátka. 

A byť bych jela podle plánu a plány plnila určitě na 110%, tak bych se ošidila o tu nádheru, kterou onen nepředvídatelnej život navzdory společenským konvencím přináší. A když je člověk sám k sobě upřímnej a sám sobě věrnej, většina tajných snů a přání se k němu stejně nakonec dostane přirozeně. Stačí věřit v sebe, svůj úsudek a v to, že vše je, jak má být. 

Co vy a plány?

První.

Myšlenky na blog se ke mně opakovaně vrací. Cyklicky. Jako dnes, kdy na mě na facebooku opět vyskočila vzpomínka s blogem spojená. 

A protože materiálu mám dost a dost a už mi je trošku hloupý spamovat tím facebook a instagram a tak, rozhodla jsem se pro velký krok, asi trochu do neznáma. 

Mít svůj vlastní blog.

Já tedy blog už tak nějak měla. Můj lifelovin se datuje už hodně do minulosti, šest sedm let určitě. Ale to jsem samozřejmě byla úplně jiná já. Bez dětí, v Česku. No hodně věcí bylo prostě jinak. 

A tak jsem tady teď, znovu.

Jsem Veronika. Mám bezva muže a neméně bezva dvojčata. Žijeme spolu už šestým rokem v USA. 

Já hodně píšu a ještě víc fotím a to je asi ten důvod, proč mi čím dál častěji někdo říkal, že bych měla psát blog.

Tak jo!