Navždy.

Uleháme večer do postele, mezi námi už se převaluje polospící Amálka přenesená z postýlky, pod heslem “Ludvíku, hosti jdou…” (Jára Cimrman, Hospoda na mýtince)

Je rozkošná. Z polospánku se usmívá. Otočí se na D a blaženě řekne: “Táta…”

Pak se otočí zpět na mě a s úsměvem řekne tím nejúžasnějším hláskem: “Máma…”

Vzápětí usne. A zanedlouho přibude i druhý host, Vilík.

Jo! Tohle! Přesně tohle si chci pamatovat! Navždy. Protože takhle je to pro nás správně. Takhle nějak si přeju budovat s dětmi vzájemnou důvěru a snad i jejich budoucí sebevědomí. Aby oba věděli, že máma s tátou je ve štychu zkrátka nikdy nenechají.