Zase úterý, pomyslela jsem si. Zase se budou vyvážet popelnice. To jako uběhl další týden? Kdy? Kde? Kam?

Přijde mi vtipný, jak jsem v každým tom určitým životním období měla tyhle speciální a konkrétní jednotky měření času. Pamatuju si, že když jsme byly děti, tak jsme vše vztahovali vzhledem k délce Večerníčku. Takže třeba v autě nám naši na otázku: “Kdy už tam budem?!” odpovídali: “Ještě dva Večerníčky.” Bylo to pro nás líp pochopitelný. 

Postupem času jsem jako míru používala různý se školou spojený záležitosti. Takový to “zase vysvědčení/zkouškový” a tak. Nebo třeba délka dílu Přátel. 

Zajímavý je i to, že v době začátku Přátel jsem na ně pohlížela jako na mega dospěláky. Mně bylo tehdy 11, že jo. No. Ehm. Že jsem dinosaur si asi dopočítá každej. Každopádně si stále připadám mladá a Přátelé jsou přece cucáci, že áno! 

A co mě ale vždycky (i teď) překvapilo, jak se ta necelá půl hoďka s těmi Přáteli (či jiným seriálem) vždy kamsi rozplynula. Asi jako čas, kdy spí teď děti.

A teď jedu v těchto týdenních popelnicových cyklech. Co k tomu říct no. Přestěhováním do domu v kombinaci s mateřskou se tohle prostě asi stalo důležitým dnem.

A tento týden podepisujeme prodloužení nájemní smlouvy zde. Takže minimálně další rok a půl v místních popelnicových cyklech. Trochu deprimující, jak to zní.

Asi by to chtělo najít sofistikovanější míru!

Jinak vanu mi nachystal předevčírem muž. I s tím vínem. Ani jsem to nemusela říkat nahlas! Zastav se okamžiku, jsi krásný!

Jako příspěvek asi o ničem vlastně. Spíš takovej povzdech, jak ten čas letí.