Můj muž si do pokročilé dospělosti myslel, že žlutá pampeliška a ta foukací s chmýřím, jsou dvě různé květiny. Fakt. Z toho záchvatu smíchu mě snad i břicho tehdy bolelo. Je to vlastně ale docela roztomilý.

Znáte tzv. “pen friends”?

Je to možná nejspíš fenomén nás dospívajících z 90.let, kdy byl pro běžného uživatele internet z dnešního pohledu stále v plenkách. Dnes by se to nejspíš jmenovalo “keyboard friends”.

Uleháme večer do postele, mezi námi už se převaluje polospící Amálka přenesená z postýlky, pod heslem “Ludvíku, hosti jdou…” (Jára Cimrman, Hospoda na mýtince)

Ve chvíli, kdy se přestěhujete hodně daleko od vaší domoviny (v našem případě doslova na druhou stranu zeměkoule), může vám leccos chybět.

Štěstí je, co je.

A platí to i v téhle zvláštní době koronavirové karantény. Možná dvojnásob. Věřím, že jednou budeme dětem vykládat, v jakém světě jsme to žili a jak jsme se od nich učili žít přítomným okamžikem.

Před více než čtyřmi roky jsme si s mužem sbalili náš život, každej do jednoho kufru, a odstěhovali jsme se do Ameriky.